typologie

Příběháři vs. jazykáři. Malá autorská typologie

Napadla mě zajímavá typologie. Vztahuje se ke dvěma „druhům“ spisovatelů a autorů obecně. Možná už ji někdo někde vymyslel, ale nemůžu vědět všechno.

Tato bipolární typologie se týká přístupu k tvůrčí činnosti, cílů a motivů – a toho, co člověka jakožto autora naplňuje. Názvy obou pólů jsou poněkud kostrbaté, ale aspoň výstižné. A končí stejně (jinak řečeno, rýmují se), což je velké plus.

Nejdřív lehká charakteristika

Jazykář

Pro jazykáře je cestou i cílem krása jazyka. Psaní pro něj není pouze prostředek dosažení něčeho dalšího, ale má smysl samo o sobě. Jazykář je předurčen k próze a bude tíhnout taky k poezii, kde může bohatě využít i další jazykové prostředky. Estetická dokonalost pro něj tkví ve formě.

Příběhář

Tento typ je zaměřený na naraci, příběh, obsah. Próza je pro něj pouze jedním z prostředků, jak svůj příběh vyjevit a předat ho dál. Stejně tak by to ale mohl zkusit skrze drama, film či seriál, nebo dokonce hudbu, maňáskové divadlo, pantomimu nebo cokoli jiného. Pakliže se rozhodl napsat román či povídku, je to spíš proto, že toto „médium“ nejlépe odpovídá potřebám příběhu anebo autorovým dalším schopnostem.

Co jim půjde?

Příběhář se bude (při tvorbě knihy) vyžívat ve vymýšlení děje a zápletek, konstrukci osnovy a podobných věcech. Pro jazykáře může být tato část práce obtížnější, naopak se o to víc těší na samotnou realizaci, kdy se dostane do svého živlu.  

Temná strana síly

Jazykář

Zatvrzelý jazykář může snadno sklouznout k pozérství až aroganci. Když příliš povýší formu nad obsah. Jazykář potřebuje dávku talentu a ohromnou nálož zkušeností. Pokud mu jedno z toho chybí, je na jeho tvorbu smutný pohled, ačkoli on sám si nejspíš bude myslet opak a cítit se nepochopeně.

Příběhář

Tento typ čelí dvěma hrozbám. Tou první je, že podcení formu. Nemá dostatek schopností, řemeslných dovedností a zkušeností, ale chce mermomocí hodit svůj příběh na papír. Pro čtenáře je to krutý zážitek.

Další problém nastává, když takový autor příliš zabředne do svého příběhu. Není schopný podívat se na něj s odstupem. Nimrá se v něm, začíná jím i žít. Někdy může vzniknout úchvatný příběh, ale na takovém přístupu je přece jen cosi schizofrenického a nezdravého, nebo ne?

Co je lepší?

Tato typologie je stejná jako každá jiná. Není lepších a horších osobnostních typů. Přesto platí, že v životě bývají úspěšnější a spokojenější osobnosti, které se spíš blíží středu než krajům úsečky.

Krajní extroverti, introverti, melancholici nebo cholerici (atd.) to prostě mají těžké a má to s nimi těžké i okolí. Evolučně výhodnější je pohybovat se v daném spektru na takovém místě, abyste měli přístup taky k výhodám ostatních pólů. Ne jen toho, který u vás převažuje.

Ještě lepší je snažit se ostatní rysy aspoň do jisté míry rozvíjet a kultivovat. Přestože to může být obtížné a raději byste se drželi svého kopyta.

Příklady

Správná typologie potřebuje své příklady. Celebrity daného temperamentu. Tak já nějaké zkusím hodit do placu, ale vězte, že je to ryze subjektivní dojem.

Za příklad jazykářů z řad beletristů mohou posloužit třeba pánové jako Hrabal nebo Vančura, kteří kladli na jazykovou dokonalost velký důraz.

Naopak coby typický příběhář mě namátkou napadá Tolkien (a to navzdory tomu, že vymýšlel vlastní jazyky) anebo třeba Neil Gaiman, což je skvělý vypravěč. Příkladem harmonického spojení obou pólů pak může být starý dobrý mistr Shakespeare.