Trojský kůň

O čem je (a není) Iliada? Motivy hněvu a zhoubné pýchy v eposu

Ménin aeide thea Péléiadeó Achiléos (μῆνιν ἄειδε θεὰ Πηληϊάδεω Ἀχιλῆος)… volně přeloženo: „O hněvu Achillea, syna Péleova, mi zpívej, bohyně (múzo)“.

Těmito slovy Iliada začíná a dokonale vystihují její podstatu. Celý příběh zahájí scéna, kdy se Achilleus pře s Agamemnónem. Pak kvůli svému hněvu odmítá bojovat. Dokud nepadne Patroklos. Načež se pro změnu hněvá na Hektóra. Zabije ho a vláčí jeho tělo za vozem – na volských řemenech provlečených dírami v nohách (někde mezi kotníkem a achilovkou). To se děje, dokud ho neodprosí Priamos. Achilleus vrací tělo Hektórovu otci a koná se pohřeb. Už se nezlobí a Iliada končí.

Jak začala trojská válka?

Vše začíná, když se bohyně sváru Eris vloudí na svatbu Achilleových rodičů. Bývalého argonauta Pélea a nymfy Thetis. Na stůl položí zlaté jablko a zmizí. Na jablku stojí napsáno: Té nejkrásnější. Bohyně Héra, Afrodita a Athéna si umanou, že dar musí patřit jedné z nich. V Troadě najdou pastevce Parida, chlapce královské krve, kterého jeho otec a trojský král Priamos zavrhl kvůli děsivému proroctví o pádu města. Bohyně žádají, aby je Paris rozsoudil. Ten přiřkne jablko Afroditě. Bohyně mu totiž v odměnu slíbila nejkrásnější ženu světa. To se mladému Paridovi líbilo víc než moc či válečná sláva, protože jako umouněný pastýř o takových věcech stejně neměl ponětí. Později se Paris složitým řízením osudu vrací do Troje a otec se rád ujímá ztraceného syna. Na věštbu již pozapomněl. Brzy se mu to vymstí, neboť Paris si přivede Helenu, Diovu dceru, kterou unese spartskému králi Meneláovi. Válka je nevyhnutelná.

Ale pozor. Žádné jablko sváru na svatbě Pélea a Thetis. Ani soud, při němž ho Paris coby porotce přiřkl Afroditě, aby si tím rozhněval Héru a Athénu. Žádný únos Heleny. Dokonce ani žádná Achilleova pata nebo trojský kůň. Nic takového se v Iliadě neodehrává. Homér vstupuje do děje v desátý rok války v konkrétní okamžik, kdy Apollón svými morovými šípy kosí mužstvo. Proč se neobtěžuje s nějakou expozicí?

Vezměte to tak, že mýtus o válce v Troji musel být v jeho době notoricky známý každému dítěti. Jako dneska třeba pohádka o Karkulce. Mohl bych napsat povídku, která bude popisovat jen scénu, kdy myslivec vyvrhne vlka a osvobodí jeho oběti. A všichni budou vědět, která bije.

Ilias je neskutečně mnohovrstevné dílo. Pro osobně mě je tímtéž čím pro křesťany bible, dost možná ještě čímsi víc. Kompendiem veškeré moudrosti vesmíru. V každém případě má však několik zásadních témat. Jedním z podstatných je menis – hněv.

Hněv až zhoubný…

Bohyně

Iliada velmi pečlivě zkoumá příčiny, projevy a důsledky hněvu. Zejména toho Achilleova. Achilleus předvede menis v plné ráži nejednou. Ale i ostatní muži mají své dny. Již ve 24 verši I. zpěvu básník vzpomíná, jak Agamemnón vyhnal krutými slovy prosebníka, Apollónova kněze Chrýsa, otce Chrýseovny (známé taky jako Astynomé).

Tahle eskapáda měla vážnou dohru, která rozhýbe celý děj Iliady. Chrýses se obrátí na Apollóna a žádá pro Řeky trest za to, že mu Agamemnón odmítl vrátit zajatou dceru. Nepřijal ani štědré výkupné, což od něj byla docela neomalenost.

„Odpykej za slzy mé lid danajský střelami tvými!“ 43, I. Zpěv

Modlí se Chrýses. Apollón Foibos, maje svého kněze v oblibě, a Řeky naopak nikoli, se rozzlobí (zase menis) a vyráží Achajce ztrestat… střelami svými. Konkrétně morovými.

No a už to lítá. Během deseti dní skolí nemoc spoustu mezků, ohařů a posléze i vojáků. Pohřební hranice planou jako po boji. V desátý den už toho má Achilleus dost a svolá onu osudnou schůzi, na které vmete Agamemnónovi do tváře spoustu nepěkných slov. Ani nejmocnější z králů si nebere servítky. Rozepře eskaluje a končí tím, že Achilleus ukončí svou účast na válce.

Může za to Bríseovna?

Agamemnón souhlasí, že vrátí Chrýsovi dceru, ale chce za ni na oplátku část Achilleovi válečné kořisti v podobě dívky Bríseovny. Na rozdíl od spousty moderních zpracování nehraje v původním mýtu ani Iliadě Bríseovna prakticky žádnou roli. Achilleus by se zachoval stejně, kdyby musel odevzdat oblíbené cvičky nebo zlatou trojnožku. Agamemnónovu žádost totiž chápe jako útok na svou čest.

S tím co se děje, a bude dít, souvisí i další důležitý pojem a podstatná látka Iliady. Totiž hybris. Hybris je zášť, zpupnost, arogance či pýcha, která překročí jistou únosnou mez a rozzuří bohy. Po hybris následuje pád – até. Osud hybris trestá a trest nezřídka dopadá na širé okolí. Když se kácí les…

Kdo je Até?

Pojem Até je poněkud složitější. Jeho ztělesněním je bohyně zaslepené vášně Até. Mimochodem dcera Dia a bohyně sváru Eris. Když člověk upadne do jejích spáru, ona už ho jen žduchne přes okraj propasti zhouby. V přeneseném smyslu představuje již poslední, konečné stádium špatně zvolené cesty.

Co je vlastně hybris a kde je ta hranice, která dělí běžnou pýchu od té zhoubné? V řecké mytologii najdeme příkladů potrestané hybris celou řadu.

Mezi nejznámější patří například Ikarův pád. Ano, i Ikaros se v podstatě dopustil hybris. I když z našeho pohledu šlo jen o mladickou nerozvážnost. Každopádně neuposlechl otce. Chtěl letět výš a výš… dosáhnout až božských výšin. A to se osudu nelíbilo. Zkrátka to přehnal a následoval pád. Tohle je podobně krutý trest, jaký typicky uděluje třeba Erben ve své kytici. Z našeho hlediska trestá příliš tvrdě prohřešky, které se nejeví jako tak strašlivé…

Ale počkat, počkat. Kdo zde byl vlastně potrestán? Opravdu to byl Ikaros? Nebo spíš jeho otec Daidalos? Vždyť Ikaros už to měl za sebou, ale Daidalos přišel o syna – těžko si představit něco horšího. Možná bohové a osud potrestali spíše jeho za jiný projev hybris. Za technokratické smýšlení. Takové, které vzývá technologický pokrok a vyvyšuje jej nad přírodu a bohy. Kdybychom uvažovali jako staří Řekové, mohli bychom i současnou globální ekologickou krizi v čele se změnou klimatu vnímat jako trest za naši hybris. Za pýchu a přesvědčení, že jsme neohroženými pány tvorstva.

Dalším, drzejším a okatějším, příkladem hybris v mytologii může být třeba to, co se stalo Arachné. Tato namyšlená přadlena měla tu drzost vyzvat ve své pýše k souboji (tedy v tkaní) samotnou Athénu. Athéna utkala látku s dokonalými výjevy poukazujícími na velikost a moc bohů. Podle řady verzí mýtu do ní v podobě určitého obrazu vložila i varování: hybris – até. Pýcha předchází pád.

„Aby i příklady najevo dala sokyni v slávě, jaká ji odměna čeká za její šílenou pýchu, přidává do čtyř rohů právě tolik zápasů lidí s bohy…“ Ovidius, Proměny (VI.)

Arachné si varování nevšimla nebo jí to bylo fuk. Utkala tapisérii srovnatelně dokonalou. Možná i hezčí. Pelešili se na ní olympští bohové. Arachné zobrazila jejich nejrůznější zálety se smrtelníky.

Athénu to příšerně urazilo. Tedy asi ne ani tak samotný výjev, jelikož prudérie začala válcovat svět až o poznání později. Spíš ji rozčílila kvalita oné práce. Arachné se pyšně culila, viděla, že uspěla.

„…rozčílí plavou bohyni úspěch, roztrhá barvami hýřící tkanivo…“

Athéna nejenže roztrhá výtvor své sokyně, ale ještě ji přidá pár ran člunkem stavu přímo do čela. Arachné tato situace opravdu fatálně sebere:

„Nesnese pohanu děva a s odvážným duchem si na krk uváže smyčku.“

Arachné se tedy oběsí na první větvi, ale Athéna ji nenechá klidně spočinout. Oživí ji a uvrhne prokletí dokonce i na celý její rod. Vlastně spíš třídu – konkrétně pavoukovce (arachnida) – protože právě v pavouka (řecky arachné) ji promění. To aby si mohla tkaní (pavučin) užívat až do skonání věků.

Další známý případ hybris pochází z mýtu o slavném reku Bellerofontovi, pokořiteli chiméry, majiteli okřídleného koně Pegasa. Ano, právě Bellerofontés byl nejznámějším jezdcem na tomto úžasném zvířeti. Nikoli Perseus, který ho nikdy neosedlal. Perseus ale Pegasa pomohl stvořit. A to jakýmsi krutým císařským řezem. Když totiž usekl hlavu Medúze – Pegasově matce – vyskočil koník z jejího těla krkem.

Bellerofontés na sklonku života zpychl svými slavnými činy a chtěl prý využít svého okřídleného koně, aby s ním vyletěl na Olymp, kam se chtěl asi vetřít. Zeus ho z koně srazil. Bellerofontés podle většiny verzí hned nezemřel pádem, ale toulal se zchromlý a v jakési amnézii světem, dokud nesešel nějakou zcela obyčejnou smrtí.

Mimochodem jde o typickou ukázku toho, jak uboze a zoufale končil život většiny největších řeckých reků. Tito úchvatní hrdinové jsou zároveň jedny z nejtragičtějších postav historie.

S příklady hybris z nejrůznějších koutů řecké mytologie bychom mohli pokračovat donekonečna, ale vraťme se zpět k Iliadě. Konkrétně k Agamemnónově prvnímu projevu hybris ve chvíli, kdy tvrdě vyžene kněze Chrýsa.

Čeho se vlastně Agamemnón v tomto okamžiku dopustil? Za prvé: pokoušel trpělivost Apollóna, který už tak nebyl Řekům nijak nakloněn. Za druhé: odmítl poctivé a krásné výkupné, které kněz za dceru nabízel. Choval se tedy značně neslušně a neprozíravě. Trest nedopadl pouze na něj, ale na všechny Řeky.

Na šikmé ploše

Příkladů hybris a jejích drtivých následků je v Iliadě celá řada. I Achilleus se jí dopouští. Odmítá Agamemnónovu omluvu i jeho obrovské a nevídaně štědré výkupné, jehož součástí není jen pár zlatých trojnožek, ale celá města. I on už podlehl hněvu až příliš zhoubnému a nezvratnému, jehož následky dopadají na jeho druhy a spolubojovníky. Na celé mužstvo. Trestem za hybris je smrt jeho milovaného Patrokla.

Hybris tedy nevede nutně k até (pádu) ve smyslu smrti nebo ztráty moci či bohatství konatele. Hrdinové se dopouštějí hybris nezřídka a obvykle jsou trestáni důmyslněji – a krutěji. Hérakles by mohl vyprávět.

Ale aby bylo jasno… hybris se nerovná nějaké obyčejné pýše. Rozhodně ne. Pýcha k rekům a králům té doby patřila. Falešná skromnost se nenosila a uťápnutý jelimánek nebyl vzorem ctnosti. Hybris je zkroucená pýcha. Zpupnost, která se vymyká „pravomocem“ svého majitele. Narušuje řád světa, uráží bohy. Nelze ji chápat dogmaticky jako křesťanská pravidla a přikázání. Člověk musí být neustále ve střehu. Musí být dost chytrý a mít vysokou sebereflexi i přehled, aby věděl, kdy už se ocitá ve spárech hybris a hrozí mu problém.

Agamemnón dostatečnou prozíravost neprojevil. Určitě mohl tušit, že Apollónovi se takové odbití jeho kněze líbit nebude. Ale když se hybris rozjede, jde jen těžko zastavit. Začne člověka unášet, tak jako menis, hněv. Všichni víme, že v silném hněvu nejednáme vždy rozumně. Jsme zaslepení emocemi a řekneme nebo uděláme věci, které pak chceme vzít zpět.

Jako bychom to ani nebyli my. Ve vleku afektu je těžké, ba nemožné se udržet. Následky snad můžeme alespoň zmírnit, pokud si zavčasu uvědomíme, že jsme v moci hněvu nebo jiné zhoubné emoce – a že to co se chystáme nebo co můžeme udělat, není to, co bychom ve skutečnosti, s jasnou myslí, udělat chtěli. Agamemnón později lituje. Achilleus ne – je v tom až po uši. Dokonce ani po smrti Patrokla si zvlášť nepřipouští, že překročil jisté meze. Nad druhovým tělem vše přičítá Hektórovi a znovu s ním cloumá ještě mocnější menis. Tentokrát namířený vůči nejlepšímu trojskému rekovi, jehož konec se blíží. Ten Achilleův bude následovat nedlouho poté. Jenomže o tom už Iliada nevypráví. Ta končí ve chvíli, kdy se Achilleus konečně slituje a předá Hektórovo tělo, které do úmoru vláčel za vozem, jeho otci Priamovi. Chystá se pohřeb. Tečka.

Menis a hybris rozhodně nejsou dvě jediné červené nitě, jimiž je roucho Iliady protkáno. Minimálně stejně důležitou látku zde představují hodnoty kleos a timé – sláva a čest. Pak samozřejmě taky osud! Ale o tom až jindy.  

O chystané knize Theomachia, v níž bude řecká mytologie i Iliada hrát důležitou roli, píšu zde. Mé další knihy si už můžete přečíst celé: Běsi z temného hvozdu a Ospalá slovanská díra.