Klikaté cesty k napsání knihy (díl I.): O autorské motivaci a smělosti

Víte, co má společného psaní knihy a objevitelská cesta po moři na způsob Kolumba nebo Magalhãese?

V obou případech potřebujete odhodlání, přípravu, silnou vůli a schopnost stále hledat a udržovat správný směr navzdory protivenstvím.

A víte, jaký je mezi těmito aktivitami rozdíl?

Největší fyzické riziko, které hrozí spisovateli – na rozdíl od mořeplavce – je syndrom karpálního tunelu.

To je dobrá zpráva a mohla by svádět k tomu, že napsat knihu zvládne každý. Ale metaforických úskalí, která se skrývají pod hladinou, je i v této činnosti dost a bárka motivace a inspirace se o ně může rozjebat úplně stejně jako skutečná plachetnice.

Na co se připravit a jak prokličkovat mezi útesy až k poslední větě? V první řadě nezapomínejte na pravidelné procvičování zápěstí coby prevenci útlaku karpálních tunelů. A pak jsou tu i další věci…

1. Ztráta motivace

Jeden z nejčastějších a nejbanálnějších útesů se může vynořit kdekoli a kdykoli. Jestliže je však banální ve své podstatě, může být zničující ve svém důsledku. Ztráta motivace může přijít z mnoha důvodů:

  • Ztrácíte důvěru ve svůj příběh nebo námět. Nejste si už tak jistí jeho hodnotou (ať už pro vás samotné nebo obecně). Dorážejí na vás další náměty, kterým se chcete věnovat.
  • Máte pocit, že by se dali dělat důležitější věci. Například takové, které by vám vynesly peníze (práce). Chcete třeba taky trávit víc času s rodinou nebo něčím fyzičtějším.
  • Máte obavu, že se vám knihu nepodaří nikdy vydat nebo že nebude úspěšná. Ať už kvůli silné konkurenci, smůle, špatnému tématu, nedostatku „know-how“, kontaktů,…
  • Bojíte se, že na vás okolí (třeba i nejbližší) budou pohlížet skrz prsty jako na spisovatelského podivína nebo se rovnou naserou kvůli tomu, co jste napsali.

A to není vše. Možností je mnoho. Ale jak motivaci znovu nabýt? Načnu to bezduchou, stupidní frází: Ujasněte si, zda opravdu chcete psát a proč to děláte.

Pokud zjistíte, že to vlastně není tak důležité – otočte loď a věnujte se v životě něčemu smysluplnějšímu, výnosnějšímu, zábavnějšímu. Dokud je cesta zpět, využijte ji.

Psaní je absurdní a zbytečná ztráta časua nikomu ji nedoporučuji provozovat. Přesto je spousta lidí, které tohle mé varování neodradí, včetně mě samotného. Pokud mezi ně patříte, měli byste vědět, proč píšete.

Kvůli okolí, úspěchu, slávě, spoustě čtenářů? Tyhle vnější motivace jsou velice nejisté a nestabilní. Pokud je nepodporuje pilíř vnitřní motivace, snadno se zhroutí a nechají vás ve štychu. Pokud je pro vás hlavním důvodem k psaní radost z tvoření příběhů, sebenaplnění a realizace tvůrčích sklonů (nebo něco jiného na ten způsob) a vše ostatní vnímáte spíš jako bonus, bez kterého se obejdete, pak máte větší šanci ustát různé motivační krize.

A jak zjistit, že příběh, který píšete je ten pravý?

To je těžké. Dobré je dát mu čas ke zrání ještě před tím, než se do psaní pustíte. Když obstojí a podaří se vám ho rozhýbat, přichází čas začít mu prostě důvěřovat.

Můžete v průběhu času měnit jeho směřování a vyznění. Často se autoři nemohou hnout z místa, protože lpí na nějaké struktuře či podobě, kterou si původně stanovili, a nechtějí se od ní odtrhnout. Jenomže příběhy se v průběhu tvoření vyvíjejí.

Když se ukáže, že cesta k cíli vede jinudy, než jste se zprvu domnívali, zkuste sebrat odvahu a riskovat. I to je nutná vlastnost objevitelů z úvodní metafory. A spisovatel se bez ní většinou taky neobejde.

2. Autorská nesmělost a nesamostatnost

Skončil jsem u odvahy a teď trochu navážu. Za jednu z podmínek „úspěšného“ autora – tedy takového, který dokáže efektivně psát delší útvary, považuju jakousi smělost a samostatnost (neplést ovšem s autorskou arogancí a ztrátou soudností). Začátky jsou leckdy všelijaké, ale jednoho dne je třeba vzít koule do hrsti (ano, přesně ty koule, které myslíte!).

Dneska je možné se v různých literárních fórech nebo skupinách na FB dotazovat soustavně a na cokoli. Pak to člověk vidí a někdy si vážně musí unaveně plácnout dlaň na ksicht (říká se tomu snad facepalm nebo co?), neboť nestíhá žasnout.

Můžu napsat tohle a takhle? Co můžou dělat moji hrdinové? Můžou jít do v sobotu do obchodu? Můžou si usrat ve výtahu? Můžu napsat „kurva“ hned vedle „anžto“? Můžu psát i odpoledne, nebo jen ráno?

A pak přichází ještě další typ dotazů: Jak se maj menovat moji hrdinové a moje kniha a vo čem že má vlastně bejt? Bysem hlavně chtěla aby tam byly vampejři… Ale to už je trochu z jiného soudku.

Pokud chce někdo tvořit vlastní díla, měl by se asi naučit (dřív nebo později) odpovídat si alespoň na jistý druh otázek sám a naučit se nějaké samostatnosti a autorské smělosti. S tím souvisí i odpovědnost za vlastní tvorbu. Tak to aspoň vidím já. A protože jsem se (jako obvykle) hodně rozšoupl, další body nechám do dalšího dílu. 😉

Pokud vás moje žvásty zaujaly, třeba se vám budou líbit i moje knihy Běsi z temného hvozdu a Ospalá slovanská díra. A nějaké další pindy najdete na mé FB stránce, tak se přidejte a mě to zahřeje jako rumová pralinka… čauky mňauky!