Autorská loď na mělčině (díl II.)

minulém díle jsem poodhalil některá úskalí, která mohou na autory větších prozaických útvarů čekat. Zuby nehty – jako veverka v takeláži – jsem se přitom držel metafory o mořeplavbě. Proč? Jsem tak trochu šáhlej… a dnes je krásný den, takže můžeme znovu vyplout.

Nečekané mezi-objevy

Líbí se mi jeden citát. Nevím, od koho je, a je mi to fuk. Je mi to tak moc fuk, že to ani nehodlám gůglit, což by zabralo asi tak deset vteřin. Ale ten citát zní nějak takhle:

„Než dostavíš dům, naučíš se spoustu věcí, které jsi měl znát ještě před tím, než jsi začal stavět.“

Ano, přesně tak to je. Nahradíme si slova dům a stavět slovy román a psát – a máme tu opravdu veskrze platnou formuli, kterou budou jistě kvitovat především prvotináři. Staří harcovníci už to mají trochu víc v oku – nechají mladého, ať podepře zeď, než si dojdou pro prachy.

Ale každá kniha nějaké ty objevy přinese. Zvlášť pokud autor nebrázdí zajetou šablonu, ale rád se pustí do nových vod. A co s tím?

Vlastně nic. Je třeba si to uvědomit a smířit se s tím, že tahle situace v nějaké míře asi nastane. Autoři se nerodí jako hotové zboží, ale vyvíjejí se a učí.

Někteří se nimrají v jednom díle, protože ho s prodlužujícím se odstupem neustále vnímají jinak a zase jinak. Tráví u něj roky a furt se v něm rýpou, protože se jim v danou chvíli některé věci už nezdají tak dobré, jak se jim zdály před měsícem nebo před rokem. I to je cesta. Ale osobně knihu dokončím, opravím tak, abych s ní byl v danou chvíli spokojený, a jdu dál. Vím, že mě čekají ještě i jiné výpravy a nechci uvíznout na jediné jak nějaký bludný Holanďan.  

Špatný směr

Jednou z často docela děsivých zkušeností je nabrání špatného směru. Čím později si uvědomíte, že tudy možná cesta nevede, tím je to horší. V takové situaci většinou mluvím o tom, že se dílo rozklížilo.

Může to být stav, kdy najednou nevíte, kudy kam a co se má vlastně dít; nitě zápletek se nechtějí spojit; charaktery se vyvíjejí „nepatřičně“ a nekorespondují s příběhem a tak dále.

Určitou prevencí může být lepší příprava a podrobnější osnova, ale ani perfektní harmonogram nezaručuje, že nikdy nesejdete z cesty. Navíc mnozí intuitivnější autoři neradi pracují extra systematicky, třeba na způsob celkem radikální metody sněhové vločky a podobně. Práce by je potom netěšila.

Ztrátě směru může čelit intuitivní bohém i strojový systematik. Řešením může být vrátit se do posledního známého přístavu – využít jakýsi bod obnovy, což může obnášet spoustu promarněného času a smazané práce – anebo se třeba i smířit s novým cílem nebo s tím, že poplujete trochu oklikou. To souvisí s autorskou odvahou, o níž jsem mluvil v předchozím díle. Zde však musím podotknout, že toto řešení má smysl, jen pokud dává smysl i nový cíl – a pokud oklika není jen delší, ale za to horší cesta, nýbrž nabídne něco, co stojí za tu námahu. Třeba zajímavé nové postavy a smysluplné zápletky.

Tak a tím bych to asi uzavřel. Jistě by se dalo najít víc zádrhelů, a pokud mě napadnou, třeba spáchám ještě třetí díl. Prozatím: čauky mňauky!

Jo a ještě jedna věc! Jestli hledáte inspiraci na čtení nebo dárky pod stromeček, mrkněte na moje knihy Ospalá slovanská díra a Běsi z temného hvozdu, které vyšly v nakladatelství Argo.