6 knih, které zachráním při apokalypse

Apokalypsa je populární téma. Dokud o ní čteme, píšeme a točíme filmy – je to fajn. Ale až to přijde, bude třeba vzít batůžek, naházet do něj pár knih a uchovat jejich moudrost pro přeživší (anebo mimozemské archeology, kteří přijdou zkoumat ruiny lidské civilizace).

Je jasné, že při přechodu spálených plání musíme dbát na minimální zavazadlovou zátěž. Takže jsem si – po pečlivé úvaze – vybral jen šest knih. Ano, jedinou šestici, kvůli které nechám na pospas i svou sbírku videokazet s Xenou a Rychlou rotou…  

Ilias, Homér

Iliada je pro mě totéž, co pro křesťany Bible. Nejdokonalejší literární dílo, které kdy vzniklo. Za Iliadou následuje dlouhá pauza – a pak teprve mohou další výtvory soupeřit o druhé místo. To v mém žebříku stylově připadne Odyssei.

Ilias je spojením mezi světem mýtů, které představují podhoubí společného vědomí a moudrosti lidstva (když ještě něco jako moudrost lidstva existovalo), se světem historické reality. Iliada se vypořádává s pozicí lidí na zemi v době, kdy se mytičtí bohové a hrdinové pomyslně chystají stáhnout do ústraní. Aby to mělo správné grády, zlom bude mít podobu epické války, které se oni bohové a rekové ještě zúčastní společně s lidmi.

Ilias je taky nekonečným zdrojem poznání o archaickém a předklasickém Řecku. Nejen o historických reáliích, ale především o smýšlení tehdejších lidí.

Odysseia, Homér

Zatímco Iliada je ještě hrdá a honosná, v Odyssei už z hlubin Okeánu vzlíná jistá melancholie spojená s vědomím malosti a osamělosti člověka. Odysseus není potomkem bohů, někteří mu naopak spíš házejí klacky pod kýl jeho veslice. A doma mu mezitím řádí škodná. Odysseia je mnohem komornější a lidštější než Ilias, ale pořád je to hrdinský příběh par excellence.

Od „prvního dílu“ se liší tak radikálně, že panují pochybnosti, zda obojí sepsal tentýž autor. Iliada vychází jednoznačně ze staletí předávané starší látky. Dnešní homérské znění je de facto jakási sjednocená podoba toho všeho.

V Odyssei je patrnější autorský podpis. Osoba Homéra je ale obecně velmi problematická a tuhle záhadu zde určitě nevyřešíme. Rozhodně však platí, že tato dvě díla (ať už je stvořil kdokoli), jsou doslova tisíciletími prověřené skvosty.

Zápisky o válce galské, G. J. Caesar

Ilias uchovává moudrost staletí skrze tisíce hlasů, které polomytický Homér usměrnil do podoby, jež přetrvala skoro tři tisíce let. V Caesarových zápiscích můžeme naopak nahlédnout do duše a mysli jediného člověka. Jednoho z největších vojenských géniů v historii.

Jeho Commentarii de bello Gallico jsou nejznámějším, ale nikoli jediným deníkem, který tento vojevůdce vytvořil. Za přečtení jistě stojí minimálně ještě Zápisky o válce občanské. Spisy z Galie jsou ale dobrodružnější.

Představují taky neocenitelné zřídlo informací o římském vojenství i mentalitě a taky o životě především keltských (ale i germánských) kmenů. I když je tyto poznatky třeba brát z hlediska faktické správnosti s rezervou, mají významnou historickou hodnotu.

Epos o Gilgamešovi, neznámý autor

Tento epos je v rámci mého žebříčku v mnoha ohledech unikátní. Je nejstarší – a jediný nemá „kanonickou“ verzi. Existuje verze sumerská, akkadská, asyrská i další. Žádná z nich není zcela kompletní a jednotlivé moderní překlady se od sebe mohou lišit o dost výrazněji, než by se měly lišit třeba překlady Iliady nebo Caesarových zápisků.

Překlad, který znám já, začíná slovy:

„O tom, jenž všechno zřel až k hranici země a moře zná všechna, chválu chci zpívat. Vše viděl a prozkoumal rovnou měrou, byl nadán veškerou moudrostí.“

Tématem eposu je hledání nesmrtelnosti a zásadní roli zde hraje přátelství mezi Gilgamešem a Enkiduem. Doporučuji číst často a pečlivě a drobnými doušky nasávat sílu dávných věků. 

Beowulf, neznámý autor

Beowulf je možná nejslavnějším eposem raného středověku. Jeho děj se odehrává na přelomu 5. a 6. století. Rukopis, díky kterému se nám tento skvost dochoval, vznikl až o cca 500 let později – zřejmě na základě znění z 8. nebo 9. století. Zajímavé, že?

Původní tresť už je trochu zředěná křesťanskou příměsí. Přesto se mnich, který ji zaznamenával, zachoval k původní látce s pozoruhodnou úctou. A právě i tento fakt činí epos o Beowulfovi jedinečným ve své kategorii.

Ačkoli zmíněný rukopis vznikl v Anglii a patří k nejdůležitějším dílům anglosaské literatury, příběh se odehrává ve Skandinávii. Géatský (Géaté pocházeli zřejmě ze Švédska) válečník Beowulf připlouvá do Dánska, aby pomohl králi Hrothgarovi s netvorem Grendelem. Co bude dál, to buď víte, anebo si to přečtěte…

V roce 2003 vyšel Beowulf v nakladatelství Torst ve famózním překladu Jana Čermáka s poznámkovým aparátem rozsahem srovnatelným se samotným dílem. Libová záležitost.

Rukojeť, Epiktétos

Všechna výše zmíněná díla jsou filozofií našlapána. Ale spíš implicitně. Nakonec tu proto mám jednu zcela otevřenou filozofickou záležitost. A proč jsem si ze všech moudrých spisů vybral právě tenhle? Zřejmě pro jeho ryzí jadrnost.

Bývalý otrok Epiktétos jde ihned k jádru pudla. Neotravuje vás omáčkou, nezajímá ho fyzika ani metafyzika, ontologické otázky po smyslu bytí ani nic podobného. Zajímá ho jediné; jak ujít cestu od A do B – tedy od narození ke smrti – při co možná nejnižší míře zbytečného stresu.

(A když zbude místo tak si přibalím ještě Mumínky…chápete, pro dětičky.)